Sdílené hobby

Každý z nás má nějaké hobby. Druh práce, která nemusí být prací, ale zábavou. U každého je to jiné. Může to být i stejné či podobné. U koníčků je jedno jaký jsou. Důležité je, že to toho člověka baví. Říkám, že to může být u někoho i práce. A je to tak? Když tak o tom popřemýšlím, může se to stát. Pár lidí bych určitě našla, kteří milují svoji práci natolik, že se pro ně stala jejich koníčkem neboli Hobby.

Například moje nejlepší kamarádka má se mnou nějaké činnosti společné. Mezi tyto aktivity nepatří sport, ale patřím sem například psaní. Obě rády píšeme jen každá z nás něco jiného. Jsou občas chvíle, kdy však mám pocit, že máme stejné nebo podobné zaměření tématu článku. Má opravdu dobré nápady na psaní. A jsem ráda, že se teď s nimi dělí i s ostatníma.

Kdo z nás začal psát první? To jsem byla já. Je pravda, že jsem začala, ale také je pravda, že ona byla jedna z osob, které mi v psaní podpořili. A proto jsem byla nadšená, když řekla, že začne taky psát.

Byla jsem ráda, že nebudu už jediná z nás dvou, kdo píše. Měla jsem ale i strach. Bála jsem se, že když do té doby jsem byla jediná, která si našla tento koníček, tak se něco změní. Přeci jen to bylo něco v čem jsem se lišila od “stáda” dospívajících v mém věku. Bylo to unikátní a moje. A když díky této “mé akci” začala psát jiná osoba, začala jsem cítit tlak. Tlak toho, že mi “utíká” jediná činnost ve které jsem se cítila dobře. A hlavně jsem se cítila sama sebou. Protože to byl můj vlastní způsob se vyjádřit a sdílet své pocity s okolím.

To však mělo během pár chvil zmizet. Jelikož už jsem nebyla “ta nejlepší kamarádka, co píše, ale jen zase obyčejná holka”. Holka, co dělá to co zbytek stáda. Ta co si stěžuje a vylévá pocity pomocí pár písmen ze kterých dělá slova.

Byl tam strach, úzkost a panika. Pocity a reakce na ně. Protože jsem nechtěla být zase jedna neoriginální osoba v tomhle světě. Chtěla jsem být jiná. Výjimečná a dobrá v tom co mě baví. Ale nechtěla jsem být ta “sobecká nafoukaná a hamižná kamarádka”. Ta, která nenechá osobu, kterou považuje za svojí nejlepší kámošku, aby nechala něčeho co jí baví. Aby jí řekla: “Ne. To teda ne. Tohle jen moje a nechci aby si se opičila.”

Ano říct jsem to mohla. Ale proč? Proč bych měla někomu bránit v tom, co ho může bavit? Proč být sobec a nenechat to zkusit i jiné?

Je nás tu na tom světě dost. A každého baví něco jiného. Dvě, tři nebo třeba deset různých osob může bavit to stejné a všechny ty bytosti v tom mohou být dobré. A každá nějak jinak.

Tahle zkušenost mi dala hodně. Zjistila jsem, že i když má někdo podobného koníčka jako vy, není konec světa a nehroutí se celý vesmír. Jen vás baví jedna stejná věc. A je pravda, že jste konkurence, ale zároveň vám to nebrání vzájemné pomoci.

Já ač jsem měla strach a pocit zahnání do kouta, tak jsem ten šťastná, že jsem nebyla hamoun a řekla ano. Když se mi má kamarádka ptala. Potěšilo mě, že mi řekla, že pokud mi to vadí, že to neudělá, že nechce abych měla pocit že mě hodlá zastínit. V ten moment mi došlo, že je to úžasná kámoška a že se s ní podělit o to, co mám ráda a miluji je to co mám udělat.

Takže nakonec byl můj strach a obavy úplně zbytečné, jelikož díky této události píši stále dál. A když nemám zrovna inspiraci o čem se podělit s okolním světem, tak mi to nevadí. Mám totiž osobu díky které vím, že inspirace zase přijde sama.

Konečný závěr poselství tohoto článku je: “ Nebát se podělit s lidmi o své nadšení pro činnost nebo věc, co miluji.”