kapitola 1.

kapitola 1. – objevení kouzel

Začnu tedy s vyprávěním příběhu Emiko. jak už jsem zmínila emiko žije na vesnici, kousek od města s mnoho technickými vymoženostmi. tak teď k ději.

jednoho obyčejného všedního rána se moje kamarádka emiko probudila, jako vždy až na páté zvonění budíku a křik svého otce, ať stává jinak přijde pozdě do školy. emiko tedy vstala, oblékla si školní uniformu, která obsahovala kostkovanou sukni, bílou košily a pohodlnou obuv. při všech tech činostech jí přišlo najednou vše jiné a zvláštní.

přitom to byly obyčejné činosti, co dělá každé ráno. tak proč to bylo takové jiné a včem. mělo se snad něco stát? nebo je jen divná atmosféra?

vlasy si pročesala a nechala své havraní černé dlouhé vlasy volně dýchat. po pár upravách na oblečení si vzala tašku do školy a sešla dolů do spodní části domu na snídani, kde byl zbytek její rodiny. jakmile sešla dolů nebyl to jen její pocit že je něco jinak, ale i členové její rodiny ji přišli zvláštní. celý dnešní den byl nějak jiný.

obě dvojčata Yume a june akorát dojídali svojí snídani. babička noriko se už připravola na nákup do města. emičin otec takashi dodělával svačiny pro dvočata do školy. emiko šla za babičkou a ptá se jí:“ nepřijde ti dnešek něčím jiný? jako by se mělo něco stát. něco, co nás má všechni ovlivnit?“ zeptala se.

její babi jí jen odpověděla:“ ne, nepřišel mi dnešek zvláštní, ale ted jak si o tom začla povídat, tak ano přijde.“ „Ano? a co je jiné?“ zeptala se rychle emiko. „to že tvý sourozenci už mají skoro sněděno a ani se nemuseli jít převléct“ odvětila noriko a s úsměvem dodala. „ale to asi není to, co si chtěla slyšet, vid?“

emiko jen zakroutila hlavou až se jí havraní vlasy začaly vznášet. „něco te trápí, drahoušku?“ zeptala se starostlivě emičina Babi. „ne, nic babičko asi jsem jen ještě unavená.“ dobrá, až přijedeš domů tak si můžeš odpočinout, ale ted šup jez at na tebe pak nemusíme čekat“.

pověděla babi Noriko a šla pokračovat v přípravě na nákup.než se emika nasnídala a byla připravena na odvoz do velkoměsta, tak všichni byli už dávno připraveni a čekali na ní.

emiko dorazila do školy akorát na čas. příjit o minutu později už by bylo zle. první hodinu měly profesorku matiky, která se jim snažila natlou do hlavy geometrické funkce.

ač byl školní den jako každý jiný, emiko měla stále pocit, že se něco děje. problém byl, že něměla ponětí jaký. škola jí utíkala docela rychle a nejednou byl oběd. k obědu měla bramborovou kaši s čím si, co mělo být maso.

po obědě šla emiko spolu se svými nejlepšími přáteli cestou na autobus. při povídání o tom, co se dělo ve škole a co dělali o víkendu volna. jak tak šli najednou se jeden z party otočí a uvidí záhadnou temnou zahalenou postavu v černém kabátě.

byl to právě vymítač večírků suko, kdo viděl tuto děsivou postavu celou v černém. po pohledu na tuto podivnou osobu, začal sukovi běhat nepříjemný chladný až ledový mráz po zádech.

suko povídá: „lidi někdo nás sleduje“. „ale, nestraš nás, myslíš, že jsme tak blbý. A skočíme ti na tenhle ubohý trik, jak nás vystrašit!“ odvětila naštvaným hlasem vždy věrná modní guru Asuka. „já si ale z vás nedělám srandu“. řekl vtipálek z emičiny party soka. „ale prosimtě, nehraj si na ublíženého chudáčka“. odpověděl machr přes bojové umění naoki. „nech si ty, urážlivé jedovaté poznámky jo. a možná, když se otočíte, tak sami uvidíte, že mám pravdu.“pověděl jim uraženým hlasem Soka, když jeho „mužské ego“ dotčeno.

jakmile to dořekl, tak se otočil a ta děsivá osoba byla blíže k partě kamarádů než předtím. pořád dokola soka říkal at se jeho přátelé otočí, ale ty na něj jen houkli:“ notravuj nás a pojd“. „musíme pohnout, jinak nám ujede bus domů, a víš přeci, že další jede až za hodinu“. pověděla hrdinka příběhu, kouzelná emiko. ale kdepak soka byl neodbytní.

pořád dokola opakoval at se otočí. nakonec se mu je podařilo otočit, ale nic. „tak si spokojený? máš nás, tak už přestan a pojd“. povídá naoki. „ale, ta ta …….ta zahalená postava tam fakt byla. vážně věřte mi, z takové věci bych si srandu nedělal nikdy.“ vydal vytrašeným hlasem ze sebe soka. „no jasně, úúú už se bojíme fakt přestan a neštvi už s tím“. odpověděla vytočeným hlasem asuka, která byla už začínala rudnou, jak byla napumpovaná vztekem.

z ničeho nic byla tma. na obloze byla temná clona, která zakryla zářící paprsky slunce. z nebe začaly padat studené mokré kapky o velikosti slaných slz brečící dívky. když první kapka dopadla na krátké blond vlasy asuky začala vyvádět, jak sopka, co čekala na poslední kapičku k výbuchu.“to si ze mě fakt už dneska dělá i to počasí dobrý den no já už se na to vykašlu. nejdřív přepadové testy ve škole, pak suko a jeho blbé vtipy a nakonec, aby toho nebylo málo mi déšt úplně zničí dvouhodinový účes s líčením. to mám, aby mi to nemrzelo“. hudrovala modní guru.

z černé mračící se oblohy vyrazily dva ohnivé záblesky jeden za partu našich hrdinů a jeden před ně. suko se otočil, ta postava nikde, jako kdyby tam nikdy nebyla. „ale kam se poděla?“ zarazil se přátelský a tak oblíbený vtipálek, co nesmí chybět na žádné párty. v tom uhodil další tentokrát větší, jasnější a nezvykle rudý výboj energie těsně před tak dobré přátele, že sotva stihli uskočit.

a co se nestalo, hrdinové, kteří na poslední chvíli uskočili před eneritickým výbojem s dábělským nádechem zůstali stát s pusou dokořán. na místo, kde blesk udeřil se objevila černá zahalená postava, které nebylo vidět do obličeje.

parta nevěděla, jak areagovat. vždyť se tato záhadně neznámá a strašidelná postava zjevila na místě výboje v barvě tekoucí krve. Emiko se probrala z zamrznutého stavu, nadechla se a přímočare se zeptala s chvějivým hlasem tajemné osoby: „Kdo jste?“.

tajuplná osoba v dlouhém černém kabátu, v kovbojském klobouku s barvou uhlí a vražedným šestihraným coltem za jeho plnoštíhlým pasem, zareagovala odpovědí: „jsem ten, co tě bude pronásledovat všude ze stínu, chytí tě a nakonec tě připraví o to, co tě dělá tak výjimečnou. a zchramstnou za to odměnu největšího kalibru od svého nadřízeného“ odvpověděla osoba s děsivým smíchem na rtech.

po této větě nikdo z hrdinů nedokázali ze sebe vyplodit ani slůvko. zatažená uhelná obloha nečekaně změnila svojí barvu rudého měsíce. vzduch kolem emiko a jejích přátel neobvykle zřídnul tak že by se dal krájet. všechen čas jakoby z ničeho nic zamrz a kolem emiko nebylo nic víc než strach úzkost a samota s prázdnotou.

v tom všem nezvyklím průběhu na moji kamarádku letělo cosi podobnému házenkářskému míči jen krvavý a více výbušný. byla to energeticky nabitá koule, co po ní hodila ta postava bez viditelného obličeje.