3. Období 1. zkoušek a 1. průšvihů na půdě školy

Po dobu, co moje drahá sestřička chodila na druhý stupeň ZŠ, už měla na mě čím dál méně času. Ale je to samozřejmé. Měla více práce do školy, k tomu hrála závodně volejbal a také měla pořád nějaký problém s holkami z její třídy.

Dalo by se říci, že jí tak trochu šikanovaly. Nejspíše pro její krásu a nadanost na sporty. No jo no. To se stává, když jste takové jako má sestra. Dělaly si z ní srandu také kvůli tomu, že neměla moc značkových věcí. Nebo tak mi to aspoň bylo řečeno.

No ale dále k vyprávění této kapitoly. To, že moje sestra Afrodita neměla extra hodně kamarádek zavinilo to, že se bavila spíše s kluky než s těmi „ dámičkami“. Působilo to na mě, ale tím stylem, že jí to nějak výrazně nevadilo. Spíše naopak, někdy je lepší být s klukem kamarádka než se bavit s holkou o tom, jaké má, kdo hadry a jestli jsou „in nebo out“.

Moje Afi, nebyla tehdy tolik „ujetá na drahé značky“. To jí však vydrželo asi jen do nástupu puberty než to, co bylo tak nepodstatné se změnilo na podstatné.

Najednou při začátku nového školního roku, nevím přesně, kdy mé hrdince bylo přibližně 14. let, se začala zajímat kromě toho, jak projít základkou o jiné věci. Jako každá holka v období puberty.

O co se začala vlastně zajímat? No pokud to chcete vědět, tak se hlavně zaměřila na kluky ve svém okolí. Kteří ji upoutali kromě sportu a největších módních trendů.

Začala chodit v průběhu deváté třídy se svým spolužákem, který byl hrozný provokatér a pořád si mě dobíral. No a moje drahá Afrodita se mi moc nezastala. Tenkrát jsem to brala jako zradu, ale dnes chápu, proč to tak bylo.

Holt jsem jen potřebovala dospět do jejího věku, ve kterém tenkrát byla, abych pochopila její chování. Přeci se nepostaví proti svému klukovi nebo aspoň proti někomu, kdo se jí minimálně líbí.

Osobně jsem ségry prvního kluka, kterého si pamatuji (určitě jich bylo víc, ale přeci jen tak dobrou paměť nemám, abych řekla přesný počet, kolik jich bylo před tímhle tmavovlasý frajírkem), moc neznala.

Tenhle namachrovaný fešák nesl jméno Amon Lefér. Byl to tmavooký, černovlasý kluk střední postavy. No byla jsem rada, že je moje sestra šťastná, ale když on byl takový načančaný egoista.

Samozřejmě, že je to jenom můj pohled (navíc v této knize bude více kluků, se kterými chodila a já je neměla v lásce). Je to však pouze jen na mé sestře, koho si zvolí a vybere za partnera.

Jak tak o tom přemýšlím, už vím, co se Afi na Amonovi tak líbilo. A určitě to nesouviselo jen s jeho charakterem.

Jednou mě moje sestřička Afro šla vyzvednou na oběd do jídelny, kam jsem chodila se svojí školou. Hrozně jsem se na ní těšila. Bohužel jsem netušila, že s ní jde i Amon. A ten hned začal do mě rýpat. Pak řekl, aby vypadal před mojí sestrou asi jako větší blbeček než byl: „když si takhle zmáčkeš nos, tak pak vypadáte jako sestry“. A zmáčkl si nos směrem dolů. Místo toho, aby se mi Afi zastala, jen se zasmála a opakovala to po něm. To mě tenkrát dost zamrzelo.

Teď něco o jejich průserech, nejlépe k jednomu konkrétnímu, protože je to jediný, který si pamatuji. Jednou provedla docela dost velký problém.

Nevím, jestli to bylo pod oknem nějakého učitele nebo pod oknem řiditelky, ale to, co vím určitě je, že za tenhle čin to schytala jak doma od mamky Gaii tak ve škole. Její čin, kterým se provinila, nebyl tak velký oproti těm, co jí čekaly a které provedla v budoucnu.

Tenhle problém měl název kouření cigarety pod oknem pedagoga. Jak už jsem zmínila, nevím, jaký kantor jí načapal a práskl ji. Jen vím, že to mělo nějaký dopad na následující věci, co se měly stát.

Moje sestřička udělala spousty dalších průserů. Například když přišla potmě domů a naše mamka z Afi cítila znovu cigarety. Následovalo pár facek a promluva od Gaii do duše. Samozřejmě, že poté musel být trest takový, aby si ho má milovaná hrdinka této knihy pamatovala.

Podle všeho, co se ke mně jakožto vypravěčce dostalo, byla informace, že moje mamka vzala Afi někdy kolem šesté hodiny večer s kolečkovými bruslemi na ovál pod homolkou na Slovanech, kde po ní chtěla, aby jezdila dokud nepadne únavou. To byla jedna verze, jak probíhal trest. Ta první byla od mé sestry. Druhá verze je trochu jinak podle mé maminky. A ta zněla, že jí vzala do parku běhat, pak ji chtěla vzít ještě bruslit, ale to už ji nemučila jízdou až k padnutí z únavy, protože se k tomu kvůli tmě ani nedostaly. Můžu jen hádat, jak to tenkrát bylo. Nebyla jsem u toho. Jediné co vím jistě je, že ať už jezdily či ne, tak se vrátili domů někdy v noci. Když už jsem měla spát. To je ale jiný příběh.

Dále k mé sestře. Co se vše týče mé sestry a jejího života v posledním roce na základní škole není moc zajímavý. Proto se spíše teď zaměřím na okolí a ne na její školu.

Něco o jejím závodním sportu. Jak už jsem se zmínila, ten sport, co v této době hrála, byl volejbal. Dalo jí to hodně námahy, potu a únavy, aby byla dost dobrá.

Ale stálo to za to, protože z ní byla skvělá hráčka volejbalu a hodilo se jí do další části nepředvídatelného života. No jak je vidět, není nikdo úplně bez chyby. Ale proč by měl člověk být bezchybný? Chyby jsou důležitou součástí života a zdroj spousty zkušeností.