2. “Vítej v městečku BLACKWOOD”

Následující den, byl den, kdy na střední škole je vyhlášen den “POMOC BLIŽNÍM”. V tento den, kdy jsou studenti podle toho, jaké mají přidělené číslo od profesorů, jsou jako “levná pracovní síla” zaměstnaní v oblasti veřejné služby pro město.

Je to taky jeden z mála dnů ve školním roce, kdy i ti, kteří pravidelně chodí pozdě přicházejí do školy už na první zvonění. To, která práce na vás dobrovolně nedobrovolně padne může student či žák střední školy ovlivnit pouze tak, že si přivstane, přijde před prvním zvoněním a postaví se do fronty u dané učebny.

Pokud student zaspí, tak to je potom jak to bývá. Schytá ty nejhorší práce ze seznamu. Například natírání žebříku v kanalizaci města, pomoc čistit odpadní trubky ve škole nebo pomáhat ve školní jídelně třeba loupat brambory se síťkou na hlavě. A upřímně řečeno o takové práce nikdo nestál. Dvě kamarádky Talie, která v Blackwoodu žila od narození a její nová kamarádka Kira Moriet byly mezi prvními ve frontě na nedobrovolně dobrovolné práce. Obě si totiž dokázaly přivstat. Ačkoliv musím dodat, že ani jedna z nich zrovna nepatří mezi ranní ptáčata.

Nevěděly, jaké práce jsou na seznamu, ale ač se sotva poznaly věděly, že chtějí dobrovolničit povinně společně. Když se konečně dostaly na řadu jediná místa, která ještě byla volná byla pro ně ne moc příjemná, ale nakonec si vybrali práci mezi staršími občany z městečka Blackwood. Dobrovolná práce byla zřizována od střední školy. Bylo možné si to však, ale samostatně domluvit se zařízením, jak budou studenti docházet.

Lia s Kirou poprosily o kontakt na vedoucí Domova pro klidné staří Bílá žába profesorku Kalkiovskou. Amanda Kalkiovská byla jejich učitelkou psychologie. Byla třikrát rozvedená a měla dvě děti. Byli to dvojčata. Kluk Apollon (říkalo se mu ale jen Pol) a holku jménem Andrastria (zkráceně Astria). Byli to bledý blonďatý dospívající, kteří neměli žádný problém. Byli oba velmi nadaní. Pol byl talent na hudbu ve stylu, že dokázal hrát na jakýkoliv nástroj a jeho dvojče? Jeho milovaná sestra a hlavní roztleskávačka Astria měla talent na kreslení a zpěv. Obě dvojčata, jak už jsem podotkla, byla velmi populární a měli tedy velký vliv na dění a studenty na škole.

Ale zpět k hrdinkám. Lia s Kirou po škole zavolaly do Bílé žáby. Vedoucí Marie Ladová jim řekla, že mají přijít následující den v 8 hodin ráno a mají mít s sebou volné pohodlné oblečení. Až dorazí, tak jim řekne, co budou dělat. Druhý den holky dorazily do domova s názvem Bílá žába. Kira měla na sobě Maskáčové kraťasy a krátký topík s nápisem smile a tenisky od Nike. Zatímco Lia měla dlouhé šedé volné tepláky a černé tričko s krátkým rukávem s teniskami od Adidas. Obě slečny měly svázané vlasy. Jedna do culíku a druhá do copu. Ve vzduchu kolem nich bylo cítit jak nedočkavost, tak lehce nervozita z toho, co přijde. Nakonec, když se hrdinky dostaly do budovy, jejich nervozita a všechny negativní emoce opadly. Byly překvapené, jak to v tomto zařízení vypadalo.

Tato budova byla zevnitř jiná než zvenku. Venkovní vzhled byl spíše na styl komunistického vězení. Ale vnitřní vzhled byl spíše podobný mateřské škole než domovu pro důchodce. Děvčata zůstala stát v hlavní hale mezi vchodem a recepcí. Najednou se ozval ženský hlas z průhledné kabinky recepční. "Mohu nějak pomoc?" První z transu se probrala z hrdinek ta, která byla více přes rozum. "Dobrý den, my jsme studentky ze střední školy Blackwood. Máme tu dneska nastoupit jako pomocná síla z projektu "POMOC BLIŽNÍM". Mluvily jsme s paní vedoucí Marií Ladovou. Se kterou jsme se měly sejít tady u recepce, abychom podepsaly papíry a domluvily se, jak bude naše dobrovolnictví vypadat a probíhat po dobu působení v tomto zařízení. „Dobrá, vydržte mi chvilku. Zavolám paní Ladové“. Odpověděla slečna za průhledným plastem.

V Kiřině mysli:

Kira byla dost nervózní, ale to, že nebyla sama a byla po jejím boku její nová kamarádka Lia ji uklidňovalo. Netušila, čím to je, ale jako kdyby z ní cítila klidné vibrace. Její emoce byly klidné jako hladina rybníka bez jediné vlnky. Jediné, co bylo pro ni těžké bylo, že nevěděla, co od ní čekat. Znala ji jen krátce tak není divu. Přesto ji, ale něco uvnitř, nějaký hlas říkal, že Lie může věřit. Z toho, co vypozorovala věděla, že Lia je spíše ten typ člověka, který se převážně řídí rozumem a málokdy srdcem a emocemi. Což nebylo pro Kiru nic nového.

Kira byla zvyklá, že v jejím okolí spíše lidé věřili rozumové části jejich osobnosti než jejich pocitům. Zvlášť v její rodině byly city a jejich projev spíše dole na žebříčku hodnot než v jeho horní části. Tudíž měla s tímto typem lidí nějaké zkušenosti, ale nebyly vůbec v pozitivním slova smyslu. Kira je totiž jinak zaměřená má jiné pohledy na dané věci a situace než lidé, kteří jsou přes rozum, a ne přes srdce. Ale i tak Lie věřila více než komukoliv jinému do té doby. A to bylo víc než cokoliv jiného. Zajímalo proč to tak je. Čím jí okouzlila, co je na ní tak odlišné než na jiných z nové školy. A rozhodla se, že to objeví.

Mezitím v hlavě Lii:

Lia přemýšlela nad vším možným. Mozek jí pořád jel na 110 % a protože si neděla moc starosti s ostatními lidmi tak měla dost času přemýšlet jak na blbostmi, tak i nad důležitostmi. Ač byla spíše člověk rozumu než, že by nechala emoce, aby s ní mávaly. Co se týkalo její nové spolužačky jediné, co o ní mohla s jistotou říct, že je to člověk, který si hodně v životě prožil a že není zlý. Také měla pocit, že jí musí být na blízku. Pomáhat jí chránit a být jí podporou. Nějak cítila a vyhodnotila, že to nebude moc oblíbená osoba mezi vrstevníky a doma asi taky moc milovaná nebude.

Proto byla moc ráda, že souhlasila s tím, že spolu půjdou dobrovolničit sem, do tohoto zařízení. Brala to jako možnost se s ní více poznat. Věděla, že je něčím jiná, něčím zvláštně originální. Jako Kiru něco táhlo k Lie tak zase naopak Liu táhlo, co si ke Kiře. Byla jediná osoba, které měla pocit, že může věřit. U které se nebála jí říct všechno. Už neměla potřebu být bezcitná mrcha. Mít masku, která jí chránila před okolím. Měla svobodu a mohla jí sundat. Být taková jaká ve skutečnosti je.

Jak tak obě hrdinky přemýšlely jedna nad druhou najednou se ozvalo: „Vítám vás tu slečny, jsme rádi, že jste se rozhodly nám přijít pomoci. Jste moc milé.“ Obě děvčata se lehce vylekala, když uslyšely hlas hlavní vedoucí za nimi. Chvíli byly obě v šoku až se nakonec Kira vzpamatovala a odpověděla: „Děkujeme vám“. Poté je paní Ladová (vedoucí) provedla po celém ošetřovatelském domě pro seniory. Ukázala jim, kde, co je a kde co najdou, když budou potřebovat. Nakonec došly společně do větší přesto útulné kanceláře s velkými okny. „Tak jsme na konci naší prohlídky. Ted společně podepíšeme papíry a pošlu vás za vašimi kolegyněmi, které vám ukážou, jak to zde u nás chodí. S tím, že budou vašimi mentorkami v této práci.“

Sotva Kira a Talia podepsaly papíry hned byly obě poslány na jiné patro rovnou do pokojů klienta, kde už na ně čekaly na každou z nich jejich mentorky. Každá z nich dostala jednu a odešly společně z pokoje.

Talia měla za mentorku starší ženu se šedivými vlasy, trošku při těle s výrazem vraha a psychopata v jednom. Ale i přes tento vzhled Lia neměla pocit ohrožení. Strachu možná ano ale nebezpečí ani náhodou. Brala to tak že by při napadením ubránila nebo by aspoň stihla uhnout před ránou. S takovými lidmi měla zkušenosti.

Byla vychována jako kluk, takže uměla sebeobranu, střílet šípy z luku nebo házet nože na terč. Tím pádem neměla důvod být z ní nějak extra vyděšená. Její mentorka měla jméno Helga. Což samo o sobě bylo dosti děsivé. Ale každý nemá to štěstí, že dostane jméno od rodičů, které není děsivé.

Zatím u Kiry bylo trochu chaosu a zmatku. Její mentorka se jmenovala Alisa. Tato holčina byla hned po škole. Mohlo jí být maximálně 25 let. Pořád byla zmatená a nevěděla co a jak. Pobíhala po pokoji klienta pořád tam a sem. A působila více mimo než sama Kira, která byla v tomto zařízení úplně nová a poprvé ve svém životě. Alisa byly co se týkalo vzhledu velmi pěkná a hubená holka, ale vypadala chudák, že je úplně blbá a ztracená ve všem, co bylo kolem ní. Kira hned usoudila, že práce s ní nebude vůbec lehká a že si bude muset sama vše zjistit a naučit. Protože chudák holka nevěděla sama, co si má počíst. Natož, co má dělat s holkou, která je studentka a potřebuje její vedení.

Ale zase na druhou stranu byla svým způsobem Kira zvyklá, že se nemůže moc spoléhat na svoje okolí. Věděla, že když něco chce musí si to zařídit nebo udělat sama. Protože lidi jsou sobecké bytosti, které hledí jen sami na sebe a svoje dobro. A tohle bylo podobné v tom, že si musela vše, co potřebovala zjistit sama.

Ani jedna z děvčat neměla jednoduchý nástup na dobrovolnictví. Ale obě věděly, že se s tím dokáží poprat po svém a že to po dobu 14 dní, kdy tento projekt od školy bude trvat. Naštěstí pro obě holky 14 dní není tak dlouhá doba, která by se nedala v takové společnosti vydržet. Od tohoto okamžiku šlo tak nějak vše normálně obě holky dělaly svojí práci. Každý den po dobu dvou týdnů začínaly v 8 hodin ráno a končily vždy kolem 15. Podle toho, kdy měly hotové zadané úkoly.

Kira s Liou si spolu strávený čas užívaly. Jedna chtěla více poznat druhou, a i díky této „akce“ od školy dostaly k tomu také možnost. Každý den chodily společně do zařízení, kde pomáhaly a také každý den společně odcházely. Pokaždé si měly, co nového říct. Ani jedna z nich nechápala, jak je možné, že je někdo na světě stejný blázen jako ta druhá. Nejen, že měly podobné názory, zkušenosti se vztahy a způsob zábavy. Ale také měly problémy v rodině a vztahů v ní. Neměly sice úplně stejné, ale i tak měla jedna pro druhou pochopení.

Předposlední den práce přišla Talia s nápadem za Kirou během pauzy na svačinu. „Co, kdybychom šly společně zítra až nám skočí dobrovolnictví se podívat po krámech?“ Kira odpověděla s úsměvem na tváři:“ Už se těším. Kam, ale tady se dá jít? No pár obchodů tu je. Sice nic velkého ani extra, ale není to tak zlé. Ale je tu jeden obchůdek s různě rozmáznutým zbožím, kam bych tě ráda vzala.“ Odvětila Lia.

V pátek, holky měly poslední den, kdy vypomáhala v domově Bílá žába jim nemohlo nic zkazit náladu. Obě totiž už byly myšlenkami na nákupech a měly už ve své hlavě plány krásného odpoledne. Které bylo plné nákupů, jídla, povídání a další zábavy. Obě se nemohly dočkat a odbije třetí hodina. Když konečně skočily s výpomocí, nechaly si podepsat papír o splnění dobrovolnictví od paní Ladové a vydaly se pěšky do centra městečka.

V Blackwoodu bylo málo obchodů s oblečením i s různými doplňky, a tak netrvalo dlouho, než došly do malebného obchůdku, kde bylo vše možné. Najednou se před nimi objevila žena. Hubené, vyšší a štíhlé postavy, s dlouhými hnědými a rovnými vlasy a zelenohnědými oči, které byly schovány pod hustými řasy, a připomínaly dva smetáky. Tato žena s klidním, ale přívětivým pohledem se usmála a objala Liu, která už byla v jejím náručí. „Jsem moc ráda, že jsi za mnou přišla a ty budeš Kira Hinslová vid? Hodně jsem o tobě slyšela“. Řekla neznámá žena. Kira byla překvapená, že ji žena zná, ale nezapomněla mluvit. „Dobrý den, Jsem Kira, ale Moriet. Hinsl je jen můj strýc. Máte to tu moc hezké. „Moc se omlouvám, myslela jsem, že máš stejné jméno jako tvůj strýc.“ Je ale pravda, že si jste se strýcem podobní máte totiž stejné oči. Každopádně tě ráda poznávám. Já jsem Jenna, teta Lii.“ A toto je můj malý obchůdek, kde každému něco padne do oka.“ Usmála se Jenna a odešla pro další zboží do skladu.

Když dívky zůstaly sami v krámku, tak začaly šmejdit. Všechno prohlížely a všeho se dotýkaly jako malé děti. Z ničeho nic ale Liu trefilo něco do hlavy a vykřikla. „tak to bolelo. Co to bylo?“ Pomyslela si Lia. V tu chvíli si všimla velké staré knihy, která byla vázaná v kůži a na obalu měla symbol magie. Tato záhadná kniha spadla z poličky, která byla za Talii.

„Lio našla si něco?“ ozvalo se z přední části obchodu. „Ne nic a ty“? Líbí se ti tu něco? Zeptala se Talia. „Nic mě tu nějak neoslovilo.“ Řekla zklamaným hlasem Kira. „Tak co holky našly jste něco? Padlo vám něco do oka? Jestli ne nevadí. Ještě mám tady nevybalené zboží. Přišlo dneska ráno. Možná najdete něco mezitím. Například tyhle náušnice by ti moc slušely Kiro. Chladné stříbro ti jde k očím a vynikne tvoje snědá pokožka. Tu máš zkus si je.“ Řekla Taliina teta a už jí je podávala. „Děkuji, ale nenosím stříbro, mám na něj alergii. Ale tenhle náramek se smaragdem ve tvaru srdce je moc pěkný. Ráda bych si ho koupila. „Odpověděla nadšeně Kira.

Lie přišlo hodně podezřelé, že by Kira měla alergii na stříbro. Přeci jen nikoho neznala, kdo by byl alergický na stříbro. A tak ji to vrtalo hlavou. Nakonec, ale usoudila, že vše je jednou poprvé a že to nemusí vůbec nic znamenat. Kira si vyzkoušela zlatý náramek se smaragdem uprostřed. Koupila ho a hned si ho nechala na svém zápěstí. Dívky se rozloučily s Jennou a odešly z krámku.

„Už je pozdě. Musím domů za strýcem, ale zítra sraz na kraji lesa u velké borovice?“ „To zní jako good idea. Tak jo zítra v půl 8.“ Odpověděla Lia Kiře, když se loučily a každá šla k sobě domů.

Cestou ke strýčkovi Kira přemýšlela o celém dni, o novém městě, kam se přestěhovala a nové kamarádce, kterou poznala. Jak tak myslela na den strávený s Talií. Zamyslela se a vybavila si divnou vůni, kterou cítila z Lii. Tato vůně byla velmi specifická a netradiční kombinace sušené šalvěje a vzduchu po dešti. Přesto to bylo aroma, které už kdysi cítila v dětství. Ale to bylo v její domovině.

Netušila, jak je možné, že úplně identické aroma cítila teď po dlouhé doby z Talie. Stejně tak ale i v obchůdku její tety Jenny. Byla to vůně, kterou sice už znala z minulosti, ale nedokázala si ji s ničím spojit. Věděla, že je Lia jiná. Nepřišla jí jako obyčejný smrtelník. Její smysly byly jako šílený ve chvíli, kdy ji poprvé uviděla. Bylo na ní cosi nadpřirozeného jen nevěděla, co přesně to je.

U Kiry doma

„Jsem doma. Halo strýčku Dereku, jsi tu? Halo je tu někdo?“

„To ne strýčku, co se ti stalo?“ Zarazila se vyděšená Kira.

„Ale, kdopak to konečně dorazil. Jsem ráda, že ses k nám rozhodla také přidat. Už jsem se tu s tvým drahým strýcem nudila. Tak povídej zlatíčko, jak se daří ve škole?“ Řekla tajemná bytost s psycho úsměvem na tváři.

„Co ode mě ještě chceš? Proč mě nemůžeš nechat na pokoji? Dělat jako do teď, že neexistuji. A zmizet z mého života v tom si přebornice.“ Zareagovala agresivně Kira.