2.kapitola-Volání noci

Talia cítila změnu ve vzduchu. Něco se kolem ní pohnulo, neviditelně, tiše. Bylo to jako napětí, které dělí svět na chvíli "před" a "po". Srdce jí bušilo a chvělo se strachy, ale zvědavost v ní byla silnější. Rostla v ní jako plamen. Nevěděla proč, ale něco ji táhlo k ono tajemnému liščímu stvoření. Se zatajeným dechem seděla a pozorovala ji na lesní pěšině. 

Najednou se liška pohnula-pomalu, s lehkostí stínu.  A Taliino tělo samo od sebe zvedlo. Ne proto, že by chtěla. Ale jako by ji ta bytost volala k sobě. Jejich oči se setkaly. V liščích očích se odrážela tma i světlo hvězd-nekonečný prostor, který ji vtahoval. Pak liška lehce pokynula hlavou, jakoby říkala: "Těší mě". 

Zadívala se do Taliných očí a její pohled šeptal tiché pozvaní, které znělo jako: "Pojď za mnou". 

Talia neváhala ani sekundu. Udělala první krok, druhý, třetí- směrem k tajemné lišce, směrem do temné noci, a přesto...k bytosti, která jí byla zvláště blízká. Sníh jí praskal pod nohama. Mráz jí štípal do holé kůže, ale nevnímala ho. Jediné co cítila, byl pohled lišky. Táhl jí k sobě jako magnet . Omamoval ji jako kouzlo. Byla v transu-v tichém, klidném snu, ze kterého se nechtěla probudit. 

uvnitř sebe cítila směs pocitů, které se navzájem rušily-strach i klid, napětí i pokoj. A přesto, s každým krokem se ten klid rozléval víc a víc, jako teplo, které jí chrání před mrazem zimní noci. Liška se zastavila na konci lesa, u malé mýtiny. Byla pokrytá čistým sněhem, který se třpytil, jako by se po něm rozlila hvězdná mléčná dráha. Jako most mezi dvěma světy, naším a tajuplným plný kouzel a nadpřirozena. 

Liška se zastavila uprostřed-na hranici mezi lesem a světlem mýtiny, přímo na hranici mezi světy. Zvedla hlavu, její oči se zaleskly ve svitu měsíce. A čekala na Talii.