2. „A sakra, končí mi pohoda“- první myšlenka mé sestry na mě

V této kapitole uvidíte reakci mé sestry na můj příchod. Samozřejmě je to podle vyprávění účastníků příchodu nového člověka na veliký svět, plných nástrah, starostí ale i radostí, lásky a štěstí.

A teď už k samotnému vyprávění příběhu této kapitoly. Začátek bude povídat žena, co mi umožnila příchod a co mě chránila a hlídala celých 9 měsíců. Ač to nebyl lehký úkol, nebyla ale sama. Měla moji Afi. A ta ji byla nápomocna (teda většinou).

Prý, když se moje hlavní hrdinka dozvěděla, že bude mít sourozence, byla šťastná. Ale ne dlouho. Jakmile zjistila, že mamka čeká další holčičku, úsměv ji spadl z tváře a štěstí se vytratilo. „Přála jsem si bratříčka a ne sestřičku.“ Řekla naštvaným hlasem a špetkou radosti.

Dne 11.12.2001 jsem se narodila já Artemis Jacksonová. V Mulačově nemocnici na Borech v Plzni v půl 10 ráno. Když mě sestra poprvé uviděla byla prý šťastná, že má sourozence i když to není bratříček. Moje sestra mi říkala:“ černoušek bubu má černou hubu, nožičky skákací a prdelku pískací „. A to mi sem tam ještě někdy řekne v současné době.

Proč mi tak říkala? Připomínala jsem ji malou černou vlasatou opičku, ale opička se jí do té slovní hříčky nehodila. Tak to vyměnila za černouška. No dále k ději příběhů. Prvních pár měsíců to sestra se mnou neměla lehké. Pořád jsem prý řvala a nenechala jsem, aby byla Afi s mamkou. Chtěla jsem mámu pořád u sebe.

Uběhl od mého narození rok, Afi už chodila do první třídy. Když přišla ze školy, tak si se mnou chvíli hrála, pak si šla dělat věci do školy. Jako taková ta „ideální školačka „. Ale co byla v první třídě, to ji škola bavila. Protože to pro ni bylo něco nového. Afi, hrdinka z mého života, chodila na Bory do Respirační školy při Fakultní nemocnici.

Chodila tam ráda. Bylo jich 10 až 15 dětí v jedné třídě. Tříd bylo dohromady pět. Od 1. až do 5. třídy. Afi v této době byla ve třídě 1.A u paní učitelky s krátkými zrzavými vlasy. A paní vychovatelce se říkalo jménem Renata, která měla černé krátké vlasy a štíhlou, středně, vysokou postavu.

Moje milovaná Afrodita si tam našla kamarádku. Holčičku jménem Andulka Matesová. Tahle Andulka, které později budete vídat v knize jako Andy, byla dcera kamarádky naší mamky Gaii Jacksonové.

Moje sestra si dále víc a víc uvědomovala, že není už jediná, o koho mamka pečuje. Neměla to lehké ve škole a ani doma. Přišla domů utahaná ze školy a dále pomáhala naší mamce se mnou. Aby měla Gaia taky chvíli klidu.

Moje setra byla na mě vždy hodná a starala se o mě vždy pěkně. Hlavně, když mi byl rok. Tak mě jednou takhle k večeru, kdy venku padl temný závoj noci a začaly se z nebe, odkud nás stráží Luna, ochránkyně a dcera bohyně Nyx, se snášet takové bílé ledové hvězdičky na hlavy všech kolemjdoucích osob, co se procházeli naší ulicí.

Afro byla v ten čas v zářivě svítivé, ale útulné kuchyni a asi tam dělala jídlo, nevím, co přesně. No uznejte byl mi rok. Moje mamka mi vyprávěla, že Afi tenkrát na mě dohlížela (nebo spíše měla). Ale při tom měla hlídat vánoční perníčky, co si pekla do školy. A tak ráda jim ujídala hlavičku, aby tolik prý netrpěly. Ale všichni známe pravý důvod, byla totiž brutálním vrahem perníkových panáčků.

Ale rychle zpět k myšlence. No, jak mi to vyprávěla matka Země Gaia. Když mě ten večer sestra měla chvíli pohlídat, stalo se něco ve chvíli nepozornosti. Já, Artemis, jako roční miminko spadla z gauče v našem společném obýváku. Naštěstí jsem nespadla na hlavičku, ale odnesla to ruka.

Afrodita z toho byla podle vyprávění mého taťky Aithéra moc nešťastná. Mrzelo jí to, co se mi stalo. Teď říká, že to není pravda. Ale je to tvrdá žena a ty nikdy nepřiznají své slabosti, ať jsou z minulosti či současnosti. Však já vím své, že jí to určitě i teď někdy zamrzí, co se tenkrát stalo. I když jí bylo tehdy pouze šest let, takové zážitky se dítěti vryjí do paměti.

Nevím, ale co jí mrzelo více. Jestli to, že trochu zklamala mamku nebo že mě nechala samotnou. A byla moc smutná, že jsem kvůli tomu dostala sádru. Určitě jí moc mrzelo obojí, ale o té doby na mě dává větší pozor a dělá vše pro to, aby to odčinila.

Její dětství určitě nebylo jednoduché. Ve škole bylo čím dál těžší a složitější učivo. A doma to neměla lehké, když pomáhala mamce se vším, co bylo potřeba od pomoci starat se o mou maličkost až po vaření a domácí práce.

Dny plynuly poté měsíce a nakonec roky. Když jsem i já došla k věku, kdy jsem měla jít do školy, první, co si pamatuji, je ten skvělý pocit, že konečně začínám být jako moje neohrožená, starší, velká sestra.

Vím, že ráno v ten den, kdy jsem šla já poprvé do školy, moje sestra šla do šesté třídy. Musela přestoupit na druhý stupeň už na jinou školu. Tou školou byla 11. ZŠ neboli výstižnější a známější název je Šedivka.

Tato škola byla založená na sportu. Někdy v té době začala Afi hrát míčovou hru, jejíž jméno bylo volejbal. Nevím, jestli nastoupila na tuto školu a začala hrát tento sport nebo jestli ho už hrála předtím.

Podle mého názoru, když Afro udělala těch pár kroků vstříc svým dveřím do začátku nové kapitoly svého příběhu, byla plná sebevědomí a nebo jen dokázala perfektně skrýt pod masku dokonalosti a vší té vznešenosti své obavy a strach z nové zkušenosti. To nemohu vědět, co byla pravda. Jediný člověk, co ví skutečnou pravdu, je ona, moje hrdinka.